Skutečnou chybou je mlčení: Jak odhalit rodinné tajemství | PSYCHOLOGIE

Lidé si tají tajemství, protože jsou přesvědčeni, že neexistuje jiný způsob, jak jednat. Informace mohou zranit blízké, zničit vztahy, pokazit pověst. Přemýšlíme o tom, když se rozhodujeme: říct – a případně zranit – nebo mlčet a jistě zradit důvěru? A přesto se v určitém okamžiku rozhodneme: osvobodit se od tajemství. Jak a kdy tajemství odhalit? Komu? Jsou tyto znalosti vždy užitečné pro každého? Zkusme to zjistit.

<strong>Co ti zabrání v tom, abys tajemství správně prozradil/a?</strong>

Každý člověk má právo znát svou historii. Je však velmi důležité, od koho a kdy se pravda dozví. Strážce je živý člověk s vlastními motivy a zájmy a často právě ty ovlivňují jeho rozhodnutí otevřít Pandořinu skříňku.

1. Žárlivost

Psychoterapeutka Jekatěrina Michajlovová říká: „Babička dvanáctileté Julie jí řekla: ‚Maminka se tě chtěla zbavit, šla k lékaři a on řekl: ‚O čem to mluvíš, dítě se hýbe!‘ Takhle ses narodila!‘ Babička svou vnučku vychovala a když vyrostla, začala se více zajímat o komunikaci s matkou. Tajemství bylo odhaleno ze žárlivosti: ‚Nemysli si, že máma je tak úžasná, ona tě vlastně chtěla zabít.‘ Kdyby bylo Julii 12 a matka jí o tom řekla, byl by to jiný příběh a jiné tajemství.“

2. Šokovat

Tajemství odhalené v zápalu náporu vždy bolí víc než nevědomost. Psycholožka Alexandra Suchková říká: „Nedávno jsem s Ruslanou pracovala. Její otec zemřel před jejíma očima – skočil z balkonu v desátém patře. Přišla její teta a v šoku jí řekla, že všichni muži v jejich rodině spáchali sebevraždu – to se stalo jejímu dědečkovi a dvěma bratrům jejího otce. Když se o tom Ruslana dozvěděla, vážně onemocněla. Pokusila se o sebevraždu, podstoupila několik potratů, protože se bála porodit syna, a teprve poté se obrátila na psychologa. Musím říct, že terapie byla velmi obtížná.“

3. Emoční zapojení

Pokud strážce tajemství prožívá tajemství příliš emocionálně, automaticky vtahuje posluchače do svých prožitků a připravuje ho o možnost sám nové poznatky pochopit.

Někdy se člověk, který tajemství chová, cítí povinen okamžitě jednat: „Když jsem viděl strýce, jak neotcovsky hladí svou dceru, cítil jsem, že nemůžu mlčet,“ říká Mark. „V důsledku toho jsem vyděsil svou malou sestru – bála se otcovy pomsty – a strýce jsem rozzuřil. Kdybych ale mlčel, pokračovalo by tohle všechno ještě dlouho a zničilo by jí to život.“

<strong>Jak se připravit na odhalení tajemství</strong>

„Zjistila jsem, že můj otec podvádí mou matku,“ vzpomíná Lisa. „Měli jsme hosty, ale byla jsem na něj tak naštvaná, že jsem mu hned u slavnostního stolu hodila pravdu do očí. Bylo by lepší, kdybych ho donutila mluvit s matkou o samotě, možná by mu pak dokázala odpustit. Ale prostě jsem zničila všechno, co je spojovalo.“

Zde je několik důležitých věcí, které je třeba mít na paměti, když se rozhodnete odhalit tajemství.

1. Pochopte, proč jste tak dlouho mlčeli a proč jste připraveni promluvit právě teď

Je důležité sledovat své motivy: může to být chvilkové podráždění nebo sebelítost, „únava“ z mlčení. „Musíte pochopit, co děláte, a odhalit tajemství, jednat ne „proti“, ale vždy „pro“ něco nebo někoho,“ vysvětluje Jekatěrina Michajlovová.

2. Mluvte pouze s těmi příbuznými, kterých se tajemství přímo týká

Sami se rozhodnou, co s tím udělají. Nemá cenu kvůli tomu shromažďovat celou rodinu: „obecné shromáždění“ může neoprávněně umocnit účinek akce.

3. Nelži

Když je odhaleno tajemství a musíte odpovídat na otázky, někdy i nepříjemné, nemůžete lhát ani přicházet se „správnými“ verzemi událostí. Je lepší říct: „Ještě jsem na to nepřišel.“

4. Přijměte jakoukoli reakci

Reakce na sdělení může být velmi odlišná – od hořkosti a bolesti (a tehdy bude vypravěč potřebovat pomoc a účast) až po nečekanou lhostejnost: „O tohle všechno nemám zájem.“ Ale ani taková slova neznamenají, že pravda nezazněla.

<strong>Záhada civilizace</strong>

Lidstvo mělo jedno rodinné tajemství, které doslova obrátilo celou jeho historii vzhůru nohama. Kvůli tomuto tajemství zemřel na kříži jeden muž, ale zrodila se celá civilizace… Jak mohl tento chlapec z provinčního Nazareta žít na okraji obrovské říše, v chudé rodině, s mlčenlivou matkou a starým mužem, kterého byste i v jeho dětské naivitě nemohli nazvat otcem?

Jak s tímto tajemstvím, s „věčným poznáním“ – o poslu Páně a neposkvrněném početí, o cestě vykoupení, která ho čeká, vyrůstal. A podle nekřesťanských zdrojů byl Ježíš synem římského legionáře na návštěvě a starý tesař Josef se s mladou Marií oženil na žádost její rodiny, aby „zakryl“ nemanželské narození svého syna.

Neškádlili si z něj vrstevníci na prašných ulicích Galileje? Necukl si vousatý rabín, když se s ním setkali? Nešeptali si za ním a jeho matkou sousedé?

Jaké rány chlapci způsobilo tajemství jeho narození, o kterém rodina mlčela? Jakou sílu psychologických kompenzačních mechanismů muselo dítě aktivovat, aby uvěřilo, že je Syn Boží, Mesiáš? Jaká síla přesvědčování v něm musela vzniknout, aby se tato myšlenka dotkla a zachránila lidi po 2 tisících letech. A na věky věků.

<strong>Měli byste před dětmi skrývat tajemství?</strong>

Mnoho lidí se bojí sdělovat svým dětem tajemství: pro rodiče je těžké určit, co mají děti právo vědět a co se jich netýká. Například, jak říct: „Táta bral drogy…“ Mnoho dospělých se domnívá, že taková znalost jim dá špatný příklad.

„Každý může selhat, udělat vážné chyby. Děti to velmi dobře chápou,“ říká Didier Dumas. „Ale skutečnou chybou je mlčení. Pokud dítěti řeknete pravdu a vysvětlíte mu, proč se to stalo, umožní mu to vyhnout se opakování takových chyb.“

Hodně toho před svými dětmi tajíme a snažíme se je ochránit před zármutkem.

„Rodiče Denise a Nadyi se rozvedli před sedmi lety a děti o tom nevědí, říká se jim, že jejich otec často jezdí na služební cesty,“ říká rodinný psychoterapeut Alexandr Černikov. „V určitém okamžiku se děti začaly chovat hrubě a ve škole se jim špatně daří. Mají pocit, že v rodině je něco v nepořádku, a protože nedostávají odpověď, snaží se situaci řešit svým chováním. Rodiče si ale nepřipouštějí, že jejich dlouholeté tajemství bylo chybou, a nadále věří, že není důvod k obavám.“

Jak řekla klasická francouzská psychoanalytička Françoise Dolto: „Jen děti a psi vědí o rodině všechno.“ Pokud vám rodiče neřeknou všechno, jejich děti se stávají účastníky „spiknutí mlčení“. Často se u nich vyvinou somatické poruchy, nebo, co je ještě horší, začnou se považovat za vinné z toho, co jejich rodiče trápí. Odhalení tajemství dítě od pocitu viny osvobozuje.

<strong>Co by dítě mělo vědět</strong>

Dítě má právo vědět vše, co se ho týká. Že má nevlastní bratry a sestry, že je adoptované, o úmrtí v rodině nebo nemoci blízkých – tedy vše, co se týká jeho původu a budoucnosti. Pokud jsou před dítětem dlouhodobě skryty informace, nikdy není pozdě vše sdělit. Přiznejte si, že jste se mýlili, odpovězte na jeho otázky, pomozte mu vyrovnat se s novými poznatky. Někdy je užitečné uchýlit se k pomoci psychoterapeuta.

„Nemá smysl říkat dětem úplně všechno. Nemusí znát detaily z osobního života svých rodičů. Co dospělí dělají mezi dospělými, se dětí netýká.“ „Tato tajemství jsou v jistém smyslu užitečná pro vývoj dítěte,“ dodává Alexander Černikov. „Vymezují osobní území jiného člověka.“

<strong>Co dělat, když zjistíte tajemství</strong>

1. Analyzujte pocity, které právě prožíváte

Strach, bolest, smutek, stud, vina – to není vaše. Nenechte je změnit vaše představy o rodině.

2. Dejte si čas

Zkuste si vést deník: pomůže vám to klidněji posoudit situaci a doplnit to, co jste se dozvěděli, o další informace.

3. Osvoboďte se od mýtů, pocitů a hodnocení ostatních lidí

Uznejte si své vlastní pocity a teprve po nějaké době si utvořte postoj k odhalenému tajemství.

<strong>Jak říct tajemství</strong>

1. Odpovězte na všechny otázky, které se objeví

„Je lepší dítě s tajemstvím seznámit v okamžiku, kdy se o něj začne zajímat,“ radí Alexandra Suchková. „Nemusíte říkat všechno najednou, stačí odpovídat na otázky. Takže na otázku: „Kde je můj táta?“ můžete upřímně odpovědět: „Bydlí někde jinde.“ Po nějaké době upřesněte: „Stalo se, že jsme se pohádali, a teď tam bydlí a my k němu nechodíme.“ Ale když například jeden z rodičů má poměr s jinou osobou, je špatné dítěti důvěřovat. V tomto případě na něj přesouváme problémy dospělých a stavíme ho před nesnesitelnou volbu: na čí stranu se postavit?

2. Vysvětlete své emoce

Předstírat, že je všechno v pořádku, když je ve vzduchu cítit úzkost nebo podráždění, dítě klame. Můžete říct: „Ano, máme problém, ale s tebou to nemá nic společného a my ho řešíme.“ Když děti cítí, že se jejich rodiče dokážou vyrovnat s jejich dospělými problémy, uleví se jim, že se jim toto břemeno zbavuje.

3. Mluvte srozumitelným jazykem

Když dítěti prozrazujete tajemství, mluvte na úrovni jeho myšlení, jednoduchými slovy, aniž byste se zabývali detaily. „Například, pokud je dítě adoptováno, musíte mu co nejdříve říct, že bylo adoptováno a že je chtěným dítětem,“ pokračuje Alexander Chernikov. „Ale podrobnosti o adopci by měly být odloženy na dobu, kdy vyroste a začne se na to ptát.“

4. Nedělejte z příběhu morální ponaučení

Pokud se rozhodnete dítěti říct o nebezpečném, „hanebném“ tajemství (vězení, drogy), nedělejte z toho morální ponaučení. Děti potřebují respekt od svých rodičů a příbuzných, proto se musíte ujistit, že příběh je upřímný, ale zároveň neznevažuje osobu, o které mluvíte.

Alexandr Černikov doporučuje: „Když se například mluví o drogové závislosti, můžete říct: ‚Váš otec byl dobrý, ale byl nemocný, závislý na drogách. A v důsledku toho zemřel.‘ O těžkém rozvodu se dá mluvit i takto: ‚Měli jsme těžký vztah, nerad bych o tom mluvil. Ale když jsem si vzal tvého otce a když ses objevil ty, opravdu jsem ho miloval.‘ Formulace by měla být extrémně správná. A také: rodiče by měli být připraveni situaci prodiskutovat, pokud se objeví nové dětské otázky.“